fbpx

Investice do fondů: Proč se Vám nemusí vyplatit

Investování do fondů: 6 věcí, které musíte vědět | Akciové, podílové fondy

Nedávno byl můj kamarád u jednoho investičního poradce v jedné z velkých českých bank a téma bylo investice do fondů. Paní mu ukázala graf nějakého podílového fondu, na kterém za posledních 5 let „všechno rostlo“ s tím, že to je skvělá investice. Dnes se podíváme na rizika podlehnutí institucionálnímu investování, tj. případu, kdy svěříte své peníze nějaké instituci (fondu), který se o ně stará.

K diskuzi využiji knihu Margin of Safety od Setha Klarmana, jednoho z nejúspěšnějších investorů všech dob (za 30 let měl průměrný roční výnos 16,4 %), zejména třetí kapitolu této knihy.

Investice do fondů nemají takovou historii

Teprve v letech 1960/1970 se ve větší míře objevuje institucionální investování. Od té doby jsme svědky klesajících úrokových měr. Co se stane až tyto začnou růst a ceny akcií klesat? Předtím to byli pouze soukromí investoři, kteří kupovali jednotlivé cenné papíry na základě fundamentální analýzy. Na výběr byly prakticky pouze akcie, vládní dluhopisy a nízkorizikové korporátní dluhopisy. Od roku 1950 do roku 1990 vzrostl podíl institucionálního vlastnictví na celkovém vlastnictví akcií v USA z 8 na 45 %.

investice do fondů
Zdroj: BI

Klarman píše: „Konání v souladu s davem zajišťuje přijatelnou průměrnost; nezávislé konání obsahuje riziko nepřijatelného nižšího výkonu než ostatní.“ Cílem je v daném období nebýt horší než trh, pak manažer nečelí hrozbě ztrátě místa a jeho „investoři“ jsou spokojení, protože v porovnání s ostatními neztratili. To ústí v zanedbání analýzy jednotlivých podniků, protože vítěznou „strategií“ je koupit vše.

Problém kompenzace

Většina manažerů fondů je placena procentem z objemu aktiv, která spravují. Jejich cílem je tak expandovat jejich fond, aby získali více na poplatcích. Zatímco růst objemu je profitabilní pro manažera, větší objem peněz je těžší alokovat do výnosných aktiv. Investor tak ztrácí. Obrovské korporace často nejsou schopny růst 10 % ročně, protože trh jednoduše není tak velký, zatímco malé a střední podniky mívají větší potenciál. Ty jsou ovšem příliš malé pro spoustu gigantických fondů.

Fondy mají často pravidla pro své investice. Dejme tomu, že fond spravuje 1 mld. amerických dolarů aktiv a manažer se rozhodne investovat do 20 akcií, přičemž chce, aby tyto investice byly likvidní, tj. nakoupí nanejvýš 5 % od každé společnosti. To znamená, že nejnižší tržní kapitalizace takového podniku musí být 1 mld. dolarů. Čím je fond větší, tím větší má tendenci přehlížet malé a střední podniky, které mohou být daleko výnosnější než známí giganti, do kterých investuje téměř každý fond.

Zájem fond prodávat klientům

Finanční a investiční poradci mají daleko větší zájem radit k nákupu než k prodeji. Nákup jim totiž přinese výnos z provize. Také, nakoupit může kdokoliv, zatímco prodat může pouze ten, kdo již podíl ve fondu má. Doporučení nakoupit jsou tak výhodnější než doporučení prodat.

wall street chce neustále nakupovat, investice do akciových fondů
Zdroj: bespoke

Pro klienty je navíc příjemnější představovat si možné výnosy než zvažovat rizika. Perspektiva neustálého růstu je tak nakažlivá.

Relativní vs. absolutní investování

Fondy se běžně zaměřují na relativní investování. To znamená, že porovnávají své výsledky s ostatními fondy či indexy, jako S&P 500 nebo Dow Jones. Takto nalákají klienta, protože ten chce investovat do toho nejlepšího právě teď.

Co na tom může být špatně? Nedívají se, zda takové investice jsou racionální či ne. Stačí, že krátkodobě nebudou horší než konkurence. Spíše pak odhadují, co udělá konkurence, a pak to udělali dříve spíše než aby věnovali svou energii analýze toho, co nakupují. Toto zaměření vede k tomu, že nové neznámé podniky s potenciálními nadstadardními výnosy nakupují příliš pozdě (až to udělají všichni ostatní) a předražené podniky prodávají také příliš pozdě, až je sestupný trend potvrzen.

Rozumný investor provádí absolutní investování, tedy má svůj cíl návratnosti, pro mě to je 15 % ročně, a pokud nenajde odpovídající investici, čeká, hledá a kumuluje hotovost, dokud něco výhodného nenalezne. Klarman píše: „Při investování jsou chvíle, kdy je nejlepší nedělat vůbec nic.“

V porovnání s tím fondy jsou nejčastěji neustále 100% zainvestované. Je racionální mít co nejvíce peněz v trhu, se kterým nechcete prohrát. Peníze stranou by krátkodobě Vaši výkonnost snižovaly. Nicméně, připravujete se tím o možnost využít opravdu dobrých příležitostí, protože nemáte hotovost, když takové přijdou. Místo toho nakupujete průměrné akcie s přinejlepším průměrným výnosem.

Manažer často nemá ve fondu své peníze

Pokud manažer neinvestuje spolu s klientem, dává mu to prostor pronásledovat své zájmy na úkor klienta. Seth Klarman ve své knize uvádí příklad ekonoma Paula Rosenstein-Rodena: Součástí stavebních praktik ve Starověkém Římě bylo, že když bylo odebráno lešení zpod oblouku, římský stavitel stál pod ním. Pokud se měl oblouk zřítit, on se to dozvěděl jako první. A tak tento zájem o kvalitu byl intenzivně osobní a není překvapivé, že tolik římských oblouků přežilo.“

manažeři nemají ve fondu své peníze; investice do podílových fondů
Odpovědnost přináší kvalitu.

Pokud by manažer měl ve fondu pro něj významný obnos peněz, rychle by upustil od pronásledování poslední módy a honbě za relativním úspěchem. Pravděpodobně by se daleko více snažil maximalizovat návratnost při přiměřeném riziku. Podle mě toto je zásadní bod úspěšného investování: Nikdy si nenechte jen tak radit od někoho, kdo v tom nemá své peníze. Na svém Portálu mám zveřejněné své konkrétní portfolio, ve kterém mám své peníze, má motivace je tak jasná: za přijatelného rizika maximalizovat dlouhodobou návratnost.

Úprava výlohy (window dressing)

Další způsobem, jak vypadat dobře, je pro manažery „úprava výlohy.“ To znamená, že před koncem období, za které mají být zveřejněny jednotlivé pozice fondu, manažer prodá ty, u kterých v uplynulém období nejvíce poklesla cena, a nakoupí ty, které rostly nejvíce. Portfolio tak na první pohled vypadá daleko lépe: zbavíte se tak propadáků a nakoupíte vítěze uplynulého období. (Ovšem za to pořádně zaplatíte, což klient nevidí.)

Zatímco bychom mohli usuzovat, že krátkodobá orientace, relativní investování či problém kompenzace jsou důsledky fungování trhu, úprava výlohy má blíže k jasnému klamu klienta.

Shrnutí: investice do fondů

Klarman dodává, že investoři, kteří neznají chování institucí budou pravděpodobně pravidelně pošlapáváni. Dále, toto instituční chování poskytuje příležitost v podobě cenných papírů (akcií), které tito manažeři přehlíží. Celou analýzu shrnuje: „Investování bez znalosti institucionálních investorů je jako řídit auto v cizině bez mapy. Nakonec se můžete dostat, kam chcete, ale tento výlet bude jistě trvat déle a riskujete, že se po cestě ztratíte.“